Notre tarte aux bleuets

Showing posts with label Luis Alice. Show all posts

Galerie - Kovařík

Jiří Kovařík (1932-1994), plzeňský rodák

Přehlušující se rozvášněné debaty různorodých, intelektuálně vyhlížejících skupin se sklenkou levného šampaňského v jedné ruce a tiskovou zprávou v druhé, důležité pohledy probíhající mezi lidmi všech věkových skupin a lehký pocit jakési nadřazenosti, která odděluje umělecky smýšlející jedince od těch pouze konzumních, natož pak od těch bez absolutního zájmu o kulturu.

Takové jsou naše představy o zahajovacích vernisážových večírcích, které se nám pravidelně zhmotňují ve snech, nicméně tam i nadále bez sebemenšího rozvinutí setrvávají. Ano, opět jsme to prošvihli. Zřejmě to o nás něco vypovídá, když si nejsme schopni uhlídat ani jedno hloupé datum v tom už tak mělkém kulturním moři (spíše rybníčku), které Plzeň menšinovému publiku nabízí.

Po otřesném zážitku s Hodkovými miniaturními dřevoryty ve "třinátce" jsme s nadějí v srdci zavítali do plzeňské Galerie na sbírku děl plzeňského rodáka Jiřího Kovaříka, jež nabízí ucelený pohled na autorovu celoživotní tvorbu a přehledně shrnuje všechny směry a témata, kterými se umělec zabýval. Nutno říct, že jde o díla mnohdy vydařená, provedená s spřekvapivou dovedností a umem, který většinou připisuji hlavně zahraničním tvůrcům.

Nejvíce nás oslovila sbírka děl zaměřujících se na moře, jeho nedohlednost, auru a sílu, kterou na diváka působí. Velmi silná byla např. dvojice ohromných černých pláten s jen letmým náznakem světlého mola nebo kolekce kreseb odkazující na tehdejší politicko-kulturní svět.

Vřele tuto výstavu doporučuji všem, kterým se nabízí chvilka volného času, jíž je třeba vyplnit právě kvalitní expozicí, jež neurazí, naopak diváka obeznámí se zajímavou ikonou plzeňské umělecké scény.

autor: Luis

"Jaký by byl život, aniž bychom v něm nehledali naše oblíbená místa".

V čase, kdy se prázdniny a doba neutuchajícího volna neodvratně blíží vstříc svému zániku, jsme si vynahradili veškerá zklamání a neopodstatněné deprese oprášením starých tradic, tedy procházkou po našich oblíbených místech. Ne zas-tak-příjemnou cestu městskou dopravou jsme přečkali jen díky vychlazenému friscu, přičemž cíl naší výpravy směřoval dále do centra poblíž Velké synagogy, do Puškinovy ulice. Ve zdejších prostorách se během posledního roku zrodila pravděpodobně nejmodernější budova v Plzni. Rozsáhlý rohový dům je důmyslnou opozicí budově České Národní banky, přičemž jeho význam je hlavně účelový. Několika patrový kolos nabízí místa jak pro bydlení, tak pro podnikání a odpočinek (údajná kavárna je teprve ve výstavbě).
Nikoho tudíž nepřekvapí, že jsme ve vší počestnosti spáchali drobnou kamufláž a vyrazili dovnitř na vlastní soukromou prohlídku, kde se nám naskytl doslova uhrančivý pohled na architekturu našeho gusta.

"Jeho láska k těm okázalým prostorám ji udivovala, jeho informovaná náklonnost k obrazům a nábytku jí připadala komická...'Ty jsi takový snob,' říkala a provokativně se smála"

- Alan Hollinghurst - Linie krásy

Během letního zabíjení času jsem se stal obětí hned dvou nečekaných nástrah. Tou první je propadnutí do naprosté závislosti na seriálu Gossip Girl, což je, přiznávám, u kluka poněkud atypické, nicméně mám k tomu své důvody, jež by mohly lehce souviset právě s výše uvedeným citátem. Nebudu zastírat, že si potrpím na prestiž, okázalost přepychových domů a takzvanou "aristokratickou" smetánku, ve které se jednoznačně gossipoví protagonisté pohybují. To nemusí nutně znamenat, že bych v takové společnosti chtěl mermomocí žít, ale myslím si, že část někde uvnitř mě samotného v to stále doufá. Nezbývá mi tedy nic jiného, než sledovat každý nový díl s letmým úsměvem, nadhledem a pocitem, že takový život si člověk musí zasloužit, aby plně ocenil všechny jeho detaily, možnosti, privilegia a nabídku otevřených dveří, kam se jen podívá.

Druhým nečekaným objevem se pak stalo nalezení pro mě doposud neznámého autora, britského spisovatele Alana Hollinghursta, jenž před pár lety šokoval literární svět svou sondou do kontroverzního prostředí britské aristokracie v 80.letech, kde moc konzervativců sílila spolu s Margaret Thatcherovou coby symbolem nekompromisní britské politiky. Tématem knihy není překvapivě homosexualita hlavního hrdiny, nýbrž jeho hledání místa ve světe peněz, intrik a blyštivého bohatství, kde se vše zdá na dosah ruky, a přesto zůstává doteku natolik vzdálené.

Knihu doporučuji pouze otrlým příznivcům "netradičních románů", kteří si ze všeho nejvíc potrpí na rozvleklé popisy prostor, nálad i všeobecných faktů.

Jako poslední se tedy na řadu dostane naše s Alicí společná záliba ve výškách, nejlépe na střechách domů, které nabízí nevšední pohled na jinak zažitá a námi dávno vstřebaná místa, sušenkách z IKEA a friscu. Děkujeme tedy Elisn Mothejzíkové za skvělou možnost posedět, pojíst a pokecat na střeše jejího bezvadného domu z 50. let.

zbytek na http://www.flickr.com/photos/78646775@N05/

Iracionální geometrie v Galerie Plzeň

Achille Perilli, představitel italské avantgardy a 85letý umělec tvořící dodnes nejen v rodné zemi. Výstava s názvem "Iracionální geometrie" je zaměřena přednostně na umělcovu soudobou tvorbu, přičemž jeho díla zaujmou nesymetrickým propojením geometrických prvků s celou škálou pestrých barev, až působí jakýmsi chladným, odtažitým dojmem. Na plzeňské poměry jde o povedenou záležitost, která určitě stojí za vidění, ačkoliv zběhlejším pozorovatelům umění pravděpodobně nenabídne nic revolučního. Perilliho obrazy zkrátka nevybočují z řady abstraktního umění, nenabízí nový pohled k danému tématu ani nezaujmou netradiční výtvarnou techniku, jsou jen příjemnou sbírkou, jež vnáší trochu toho svěžího a zahraničního uměleckého větru do našich pookřávajících končin.

Více informací o autorovi; http://www.galerie-plzen.cz/