Od pocitu viny až po zapomenutý adaptér na notebook.
Takový byl náš týden.
Město Terezín je vlastně hrozně zvláštní město. První dva dny si říkáte, co je tohle za město. Je tohle konec světa, kde sídlí pokoutníci *, nebo naopak, je to "město duchů" (název pro město Terezín od místních obyvatel).
Třetí den si začnete zvykat a hluchá místa přestanete vnímat. Rozbořené domy se stanou hrobem vzpomínek a opravené domy, které dřív sloužily jako hnízdo SS, jsou jen obyčejné byty.
Válka mezi Alicí a Honzou
Ludvíkovo postoj k čokoládičkám Merci
*- Haruki Murakami Hard boiled wonderland and World
Chladná, syrová a odtažitá, taková je pro mě atmosféra podzimu. A přesně takové bylo zapotřebí, abych se naplno ponořil do historie a pokřivených vzpomínek Terezínského ghetta, kterým za dobu holocaustu prošlo na 160 tisíc vězňů.
Překvapivou informací se stala skutečnost, že vznik města se datuje teprve od druhé poloviny 18.století, kdy započala výstavba vojenské pevnosti na popud Marie Terezie z obavy z blížící se pruské armády. Již tehdy bylo město separováno od okolního světa mohutnými příkopy, které se v případě ohrožení daly snadno zaplavit vodou ze sousední Ohře a později stejným způsobem vypustit. Nicméně k takové situaci nikdy nedošlo, a tak si Terezín musel ještě chvíli počkat, než jeho skutečné podstaty využila nacistická Říše. Nutno zdůraznit, že Terezín nebyl nikdy zamýšlen pro přímou likvidaci židovské a jiné menšinové populace, sloužil převážně jako dočasná stanice během deportace dál na Východ, popřípadě jako věznice politických odpůrců.
Svého času zde byla uvězněna i známá odpůrkyně totalitního režimu Milada Horáková, významný výtvarník Leo Hass, Bedřich Fritta nebo Pavel Werner, jeden z nejmladších pamětníků a přeživších (prošel hned třemi koncentračními tábory), se kterým jsme měli tu čest se seznámit ve Vzdělávacím a kulturním centru ŽMP.
Během týdenního semináře, jenž probíhal v prostorách Terezína a Prahy, jsme se intenzivně věnovali otázce lidských práv, významu Terezínského Památníku a dopadu 2.světové války spolu s totalitou na současnou generaci lidí po celém světe, hlavně pak v Evropě. Diskuse a prohlídka ghetta a Malé pevnosti probíhala pod vedením skvělé trojice mladých lidí (Sacha Cortes, Till Hilmar a Isabella Riedl), zasvěcených do problematiky holocaustu a jeho odkazu v historické i lidské rovině. Tímto chci poděkovat jak jim, tak dalším 15 úžasným účastníkům z Česka a Rakouska, kteří se nebáli podělit o své názory a mnohdy vlídně snášet naše nepatřičné výbuchy smíchu...
Zpoza prachem ztěžklý závěs sledoval ten neutuchající chaos na 57th Morgan Street.
V
místnosti bylo chladno, vlhkem nasáklé tapety různorodě visely napůl žerdi
odlouplé od zdi, přičemž jejich nesmělé spirálovitétvary vrhaly stíny na protější stranu haly a
jen podtrhovalyuž tak zjevný dojem, že
v této místnosti už dlouho nikdo nepobýval. Jak se jeho dech odrážel o
prochladlé sklo, stékala po mléčně zkalené okenní tabulce úzká stružka čiré
vody. Připomněla mu stesk v dětských očích, s kterým přicházel do kontaktu tak často.
Jen matně si vzpomínal na to, jak vřele působí
nenucený smích, jak jen pouhýletmý a
často neopodstatněný úsměv dokážeprorazit pochmurnou zeď myšlenek a oprostit člověka alespoň na nepatrnou
chvíli od té ponuré, nevědomky sebedestruktivní propasti. Odvrátil se zády k
bujícímu životu za oknem a zlehka přešel místnost bez jediného ohlédnutí,
sehnul se pro koženou kabelu stojící nenuceně v neútulném rohu a vyrazil směrem
k ztěžklým východovým dveřím ústících do rozvráceného dvora a ještě
zanedbanější zahrady. Tuto zkratku využíval už druhým rokem a ačkoliv si toho
nebyl vědom, přinášela mu tato nepatrná komunikace s odumírající přírodou
hluboko uvnitř skryté potěšení. Když se úspěšně přebrodil tím hutným návalem
spadaného listí s groteskními hnědými skvrnami na sytě žlutém podkladu, stanul
před zrezivělou ohradou lemující celé zpustošené sousedství. Bez jediného
náznaku nelibosti plot přelezl a s takřka rutinní grácií seskočil na kostkovaně
dlážděný chodník. Dopadl takřka neslyšně a nikdo v celém širokém okolí si jej nepovšimnul.
S pozdním odpolednem
se nebe nad londýnskou metropolí změnilo ve směsicitmavě šedých dešťových mraků doprovázených
mlžným závojem ztěžka se šířícím od zahnívajících břehů Temže. Z ulic se kvapem
vytrácel denní čiloruch, tržní stánky nyní osaměle čněly jako omletá skaliska
vzdáleného břehu a londýnskýživot se
jaksi kradmo vytratil. Sluneční svit vystřídala záře pouličních krčem a neblaze pověstných putyk.
Tou dobou se nejjistěji
procházel po nábřeží utopeném v bělostném mraku, mezi zdmi obnažených domů,
parky mlčícími ve tmě. Jen on, s hlavouplnou vzrušujících očekávání, pochybami a zčernalou kabelou v levé ruce.
- vypracováno na seminář literatury; popis dne skrze "černé" brýle, volná asociace na známou literární postavu (Jack the Ripper).
Válka mezi Alicí a Honzou
Ludvíkovo postoj k čokoládičkám Merci
