| Notre tarte aux bleuets

"To, co hledáš, nejspíš nepřijde ve chvíli, kdy o to budeš stát, a ani v takové podobě, jak si asi představuješ. Když člověk totiž opravdu něco ze všech sil hledá, obvykle to nenachází. Čemu se snaží ze všech sil vyhnout, to si ho většinou najde samo."

Člověk má v konečném důsledku jenom sám sebe.

(článek obsahuje podrobný rozbor a nese pouze subjektivní názory a dojmy. Spoilery!)

„Kafka Tamura je ten nejdrsnější 15tiletý kluk na světě. Vlastně zpočátku nemá ani tušení, že se jím skutečně stane, jde přeci jen o vnitřní pocit sebejistoty, jejž mu dodává jeho vlastní tajemné alter ego, Kluk, který si říká Vrána. A tak vše začíná tím, že se Kafka, tedy spíše kluk, jehož skutečné křestní jméno se nikdy nedozvíme, opouští dobrovolně nefamiliární domov a vydává se na dlouhou životní pouť, s otcovou kletbou v patách. Zcela překvapivě ho osud dovede do městečka Takamacu, kde po své první erotické zkušenosti nachází útočiště u pana Óšimy, sekretáře zdejší soukromé knihovny, Tomúrově památníku. Pan Óšima je archetypem krásného, dobře udržovaného člověka, jenž zná míru svojí inteligence a také se tak chová. A ač by to nikdo nečekal, je ve skutečnosti žena. Spíše žena-bisexuál, jelikož dlouhodobě žije se vzdáleným přítelem a praktikuje výhradně anální sex. Svým chováním je však jedním z hlavních dějových středobodů, které příběh neustále posouvají dál, a který je Tamurovi permanentní oporou, a možná i hledanou sestrou, ale to je zmíněno vážně jen v náznaku.

Druhou dějovou linii tvoří životní cesta hloupého pana Nakaty, kterého poznamenala jedna nevšední příhoda v lese. Byl totiž jedním z 15ti dětí, které uprostřed sbírání hub upadly do hlubokého bezvědomí, krátce poté, co zahlédly neidentifikovatelný letoun na obloze. Všechny se po hodině transu probudily bez vedlejších problémů, jen malý Nakata zůstal v dočasné hibernaci dalších několik týdnů. Když se pak probudil, nepamatoval si zhola nic. Získal však docela nevšední vlastnost, možnost rozmlouvat s kočičkami, jež podle mytologického výkladu jsou právě těmi, kteří přecházejí mezi světem živých a mrtvých, a umožňují komunikaci mezi oběma stranami. Právě osud dovede pana Nakatu z jeho milovaného Nacana až za Tamurovým otcem, Džony Wolkerem. Zde prochází svou první mentální transformací, když je psychickým týráním donucen zabít Tamurova otce a zachránit tak skupinu koček, které mu jsou určitým způsobem blízké, bližší než lidé. Hned poté jde vraždu nahlásit na nejbližší policejní stanici, kde je s výsměchem poslán pryč. Nezbývá mu nic jiného, než se vydat stopem do neznáma, řízen vlastním podvědomím.

Zatímco se pan Nakata protlouká světem bizarních situací a poznáváním všelijakých lidských charakterů (hloupost, násilnost, ale i ohleduplnost a vstřícnost), Kafka Tamura mezitím doslova zdolává svět. Po navázání velmi dobrého vztahu s panem Óšimou, který mu nabídne dlouhodobý nocleh i zaměstnání asistenta v knihovně, Kafka zjišťuje, že tělo jeho otce bylo nalezeno pobodané uvnitř rodinného domu, čímž se stává korunním svědkem případu, potažmo i možným vrahem. Z toho důvodu je nucen na čas opustit město a strávit několik dní uprostřed ničeho, schován v malé lesní chatce pana Óšimy. Po svém návratu pak vstupuje do popředí další, a zcela zásadní postava, paní Saeki, inteligentní, elegantní a neproniknutelná dáma, která s sebou nese nejedno tajemství, tragickou minulost a dokonce i objasnění samotného názvu knihy; Kafka na pobřeží… tajuplný nástěnný obraz v Tamurově pokoji, plný sentimentu, žalu a konkrétních, dávno zapomenutých vzpomínek.

Haruki Murakami nabízí ve svém nejzásadnějším existenciálním eposu Kafka na pobřeží ohromné množství otázek, jejichž odpověď zůstává i po přečtení daleko v mlhavém neznámu a čtenář se tak může jen domýšlet, svým způsobem nabízí originální a jedinečný alternativní výklad, jenž se bude u každého diametrálně lišit. Specifickým Kafkovským rysem je jednak několik časově odlišných dějových rovin, tak široké spektrum osobitých, takřka bizarních charakterů, mezi kterými čtenář musí zákonitě najít svého oblíbence. Ve své cestě za nalezením ztracené matky, sestry a sebe sama je Kafka Tamura zosobněním oidipovského hrdiny, snažícího se vymanit ze zničující kletby, přičemž všechno spěje, navzdory snaze hlavních postav, k nevyhnutelnému závěru, v němž se protnou všechny stěžejní příběhové linie, bez jakéhokoli vysvětlení a logiky.

Murakami hravě kombinuje prvky západního konzumu s pravidly východního náboženství, to vše se navíc odehrává v námi tak vzdálené zemi japonské kultury a mýtů. Kafka je první knížkou, kterou jsem od Murakamiho bez problému přečetl jedním dechem, navzdory mým dosavadním problémům s Norským dřevem či Sputnikem, a která se hrdě řadí mezi mé "doživotní citovky".

Kafka na pobřeží- Haruki Murakami
Hned na úvod by bylo možná dobré zmínit, že toto není první kniha, kterou jsem si od něj přečetla. V předchozích knihách jsem byla vždy ponořená, jako ryba v hlubokém moři, nebo jako moje rybky v akváriu. Jedna z rybiček se dokonce jmenuje Midori (Norské dřevo).

Haruki Murakami je v současné době můj nejoblíbenější autor. V každé knize si najdu něco, co mě dokáže natolik překvapit/uchvátit, že do doby, než dočtu poslední stránku, jsem téměř apatická vůči okolnímu světu. Když jsem brala do rukou Kafku.., tak jsem věděla, že jde o docela jiné čtení, ale protože je to jedna z jeho "hlavních" knih, tak jsme si říkala, že mi nesmí chybět.
Je to určitě nejsložitější kniha, kterou jsem kdy četla. Nestydím se to přiznat, možná někdo bude kroutit hlavou, ale asi nejsem natolik inteligentní, abych tohle dílo brala jako -lehké čtivo.

Příběh se točí okolo Kafky Tamury (15), který utekl z domova. Matka od něj odešla, když byl ještě malý kluk a vzala s sebou i jeho starší sestru, takže vyrůstal sám se svým otcem, kterého neměl moc v lásce. Kafka byl dohnán k opuštění svého domova na základě jakési kletby, která ho provází po celou dobu, až na stranu 560, kde kniha končí.
Další příběh, který se postupem času prováže s příběhem Kafky T. je o panu Nakatovi. Pan Nakata je starý pán, který umí rozmlouvat s kočkami. Život/smrt nebyl/a k panu Nakatovi úplně fér, a tak se stalo to, že jeho schopnosti číst a psát se ztratily a zbylo mu jen to rozmlouvání s kočkami.

Kafka na pobřeží se nedá slovy vypovědět, a tak aspoň malý úvod pro vás bude přínosem.
Tuto knihu jsem přečetla asi za 2 nebo 3 měsíce. Bylo to pro mě velké přemlouvání, protože jak už jsem řekla, je to úplně něco jiného, než na co jsem od H.M zvyklá. I když jsem nebyla úplně omámená genialitou téhle knihy, tak musím uznat, že to rozhodně stojí za přečtení. Pokud však nejste příznivci tohoto žánru (smrt/život) tak Harukiho rozhodně neopomíjejte, protože je toho od něj mnohem víc, čím nás může překvapit.

Mr. Muffin, that's me

Vařím. Smažím. Pěču. Žeru

"Můj dědeček říkal, že člověk bez dobrého jídla je jako loď bez kotvy"

"....všechny cesty vedou do kuchyně"

Emanuel Ridi

Je čtvrteční večer, za výlohou se pomalu smráká a v přítmý dokonale zaplněné kavárenské haly se zaposloucháváme do melancholických melodií teprve jen krátce hrajícího klavíru. Sedíme, tak jak už je naším zvykem, v první a otevřenější části Slavie, přesně tak, abychom měli přehled o veškerém dění a se zálibou sledujeme kolem sedící páry. S potutelným úsměvem ve tváři zjišťujeme, že jsme obklopeni hned dvěma zamilovanými dvojicemi, jež se nebojí svoje pocity dávat věhlasně najevo, po naší pravici pak poposedává pán, jemuž dělají společnost tři úhledně rozložené krabičky cigaret, každá jiné značky. Atmosféra je natolik kavárenská, až nás pohlcuje letmý sentiment a mi téměř zapomínáme, proč jsme do Prahy prvotně vůbec jeli. Ani ne za necelou hodinu totiž máme sedět v malém sálku kina Světozor, kde budeme vystaveni, aniž bychom si to zatím plně uvědomovali, neuvěřitelnému Studu.

Shame/Stud je druhým celovečerním filmem uznávaného londýnského režiséra Steve McQueena, jehož explicitně násilnický Hlad dobýval pozornost kritiků a festivalových návštěvníků teprve před pár léty. Nyní se ceněný autor znovu vrací ke svému inspirativnímu tématu, lidské svobodě. Svobodě, kterou jen těžko definovat, koupit nebo získat. Může být "osvobozující" stejně jako destruktivní, tak jako chování Brandona Sullivana, jehož bytí jaksi postrádá účelu. Brandon je v podání Michaela Fassbendera naprosto excelentní, zosobnění současného, finančně dobře zajištěného člověka s těžkou introverzí, hlubokou agresí a neschopností plně rozvinout přátelský vztah s lidmi v nejbližším okolí. Jeho přesným protějškem a zároveň alter egem je půvabná Sissy, Brandonova otevřená a křehká sestra. Naše oblíbenkyně Carey Mulligan doslova dohnala režiséra k tomu, aby jí roli éterické Sissy přenechal, a nutno říct, že svým výkonem zašla zatím nejdál v celé své kariéře. Shame je uměleckou a zcela naturalistickou výpovědí o bolesti, samotě a těžké sexuální závislosti, jež u mnohých nahradila schopnost milovat.
Filmu není takřka co vytknout; především nás uchvátil perfektní střih, podmanivá hudba, nasvícení a již zmíněné excelentní herecké výkony. Díky všemu se nám tak v přítmí a dusné atmosféře stísněného kinosálu dostalo těžké deprese a mnoha nepříjemných myšlenek, které zprvu zůstaly ukryty za hmatatelným studem, který nás z kina vyprovázel a pokračoval až do metra, kde se snad ještě prohloubil. Pro mě další McQueenův filmařský vrchol a možná časem i dlouhodobá srdeční záležitost.

think about it

Rozhodla jsem se zamyslet. Ne, že by to byl jev, tak podivný, aby se o tom psaly články, ale tohle je něco zcela jiného.

Inspirovala mě k tomu má kamarádka,přesněji její závislost na malém, roztomilém netbooku (acer).

K Vánocům (s datem 2011) jsem si od rodičů přála netbook. Byla jsem smířená s odpovědí „Není to pro tebe teď důležité, na univerzitu ještě nechodíš, takže si myslíme, že bys s tím mohla chvilku počkat.“. K mému údivu se tak nestalo a malinkatého, černého, lesklého kamaráda, jsem opravdu dostala.

Asi po velkých prázdninách si výše zmíněná kamarádka pořídila netbook… Po dobu 3 měsíců, co jsem vedle ní seděla, jsem si stačila všimnout, že vždy, když je minimální příležitost, netbook vytáhne a začne se s ním mazlit, a to chápejte tak, že byla na facebooku, yahoo a všemožných stránkach. Jednoduše, užívala si wifi free co je u nás na škole.. na druhou stranu ale musím přiznat, že poznámky si poctivě psala, a je příjemné, se večer podívat na mail, a mít všechny poznámky v poště a o papír se nestarat. Načež jsem se rozhodla, že jestli k Vánocům dostanu, ten vysněný dárek, tak se na něm ale nestanu závislá. Budu si užívat i jiných krás, než jen wifi free ve všech kavárnách, přehrávání seriálů kdy se mi zachce, nebo poslouchání muziky, přestože mám ipod ve věčných lovištích.

Opak se ale stal pravdou, stala jsem se velmi častým uživatelem svého počítače. Dala jsem mu jméno (jak je mým dobrým zvykem) a občas si s ním i povídám. Říkám mu Marcel, protože počítač je ACER a nejpodobnější tomu bylo Marcel.

Tak jsem někdy 21. Ledna 2012 pořídila svůj první snímek na kameru, která je, jak jistě víte součástí každého notebooku. Snažila jsem se zachytit každou chvíli, kdy jsem měla zapnutého Marcela, a něco se s ním dělo (přehrávání hudby, filmů, puštěný internet a tedy lelkování na internetu, psaní poznámek ve škole…)

Fotky se rozřadily do kategorií. K mému zděšení je nejvíce fotek z kategorie jídlo, ale je to celkem logické. Když koukám na seriál/film, tak si k tomu prostě něco pustím, protože televize už dávno neuspokojuje moje požadavky ,a to si myslím, že nejsem tak náročná.

Takže závěrem by mohlo být nějaké heslo, ale nevím jestli jsem typ na správná hesla, z kterých si bereme ponaučení, takže udělám jednoduchou tečku, za tímhle průzkumem. Kdybych si měla vybrat, mezi telefonem/počítačem, beru počítač. Televize/počítač, beru počítač. Kniha/počítač… ? Říká se mi to těžko, ale zase počítač, přeci jen, když máte přístup k internetu, tak si tu knihu můžete stáhnout v pdf.. Počítač je součástí našeho světa, tak si je pojmenujme a mějme je rádi.