Prázdniny/dovolená

Pro pracujícího člověka je to oddechnutí. Má přeci volno a nemusí do práce. Studenti vyšší školy to mohou brát jako jednu velkou párty na pláži. Studenti střední školy to většinou celé proflákají. 

Nejhorší zjištění těchto prázdnin bylo, že Plzeň (ač vyhrála město kultury 2015), tak absolutně není připravená si zařadit slovo kultura do hlavní nabídky.

Porovnání s Prahou může být trochu nespravedlivé, ale pokud to má být opravdu kulturní rok, chtělo by to aspoň nějaké umělecké kino, větší propagaci galerií atd. a to Plzeň postrádá. Je mi to trochu líto, protože si myslím, že Plzeň není ošklivé město a rozhodně bych ho zařadila do itineráře při návštěvě České republiky.

Kdybych se ale měla vrátit k tomu, jaké byly prázdniny a co hodlám tento (školní) rok podnikat.

Byla jsem s rodiči ve Vídni. 

Přesto, že jsem v tomto městě byla pouhé 3 dny, tak absolutně nepochybuji o tom, že se tam ještě někdy vrátím. Toto město může učarovat a to nejen parky a památníky, ale hlavně bych chtěla zmínit vyspělost tohoto města. Doufám, že aspoň z fotek bude poznat maličký náznak toho, že město je opravdu skvělé.

Září počítám částečně ještě do prázdnin, a tak se zmíním i o výletu do Berlína, který proběhne někdy na konci zmíněného měsíce.

Hodláme navštívit základní památky Berlína a k tomu ještě Tropical Island, který je podle internetových stránek exotickým rájem.

Další podrobnosti bohužel ještě nemám, protože knihu Berlín z mého oblíbeného nakladatelství ikar, jsem si ještě nepřečetla.

Školní rok chci brát velmi zodpovědně, protože mě čeká maturita a moje vysněná univerzita FSV. Má v záloze i plán b), ale tomu se teď nechci věnovat.

Tohle jsou/byly moje „velké“ plány.

P.S : První odstavec nemusí být pravda.
Fotky jsou sesbírané za dobu prázdnin a jsou zde i ty z Vídně.

Read more »

Achille Perilli, představitel italské avantgardy a 85letý umělec tvořící dodnes nejen v rodné zemi. Výstava s názvem "Iracionální geometrie" je zaměřena přednostně na umělcovu soudobou tvorbu, přičemž jeho díla zaujmou nesymetrickým  propojením geometrických prvků s celou škálou pestrých barev, až působí jakýmsi chladným, odtažitým dojmem. Na plzeňské poměry jde o povedenou záležitost, která určitě stojí za vidění, ačkoliv zběhlejším pozorovatelům umění pravděpodobně nenabídne nic revolučního. Perilliho obrazy zkrátka nevybočují z řady abstraktního umění, nenabízí nový pohled k danému tématu ani nezaujmou netradiční výtvarnou techniku, jsou jen příjemnou sbírkou, jež vnáší trochu toho svěžího a zahraničního uměleckého větru do našich pookřávajících končin.

Více informací o autorovi; http://www.galerie-plzen.cz/

liknavost / il lento / 2010

 kama - 1969 / casa di ballo - 1970 / il crovettoiste - 1979

 přelud těla / il sogno della carne / 2012

 úsměv svítání / il sorriso dell'alba / 2011

 výsměch míru / il ludibrio della pace / 2012

 2011 - 2012

 Zkrátka Aličky oblíbená barva*

 horizont 23 

Read more »

A opět je tomu rok, co jsme se na prvního června brodili kalnými kalužemi, svá záda nastavovali větru a sledovali, jak se naše křídové malby nezastavitelně rozpouštějí s dopadem chladných červnových kapek. Přesně takový bývá plzeňský Den dětí ve sběrném dvoře AVE, na jehož participaci jsme se privilegovaně podíleli dlouhých pět let. Jenže všeho s mírou. S vstupem do maturitního ročníku přibývá vrásek, a tak jsme letos dali poslední sbohem všem zrezivělým pračkám, bojlerům, roztříštěným televizím a větvím trčícím z masivních oprýskaných kontejnerů.

Nejsou to malí caparti, po kterých se mi bude stýskat (jelikož vím, že nebude), ale po infantilní Janě, rozzářené Steiningerové, kradených bombasech (rozuměj lízátka, která jsme cpali do kapes, co to šlo), antiperlích a hlavně po té neskutečné zábavě, kterou jsme zde spolu prožili!
Už teď vzpomínám...

Read more »

Jelikož jsme s rodinou opětovně dospěli do bodu, kdy je nutné oslavit něčí narozeniny, nezbylo nám nic jiného, než se jít poohlédnout do centra po nějaké té restauraci/hospodě/kavárně. A protože u nás nemůže fungovat nikdy nic normálně, započali jsme den tím, že nám příjezd zrušila veškerá příbuzenská, (rozuměj pražská) větev, tudíž jsme zase zůstali na všechno sami.

Samotné dopoledne odstartovalo příjemným prochladnutím ve vymrzlém kostele, z něhož jsme doslova pádili do podzemní krčmy Šatlavy, s výhledem na příjemně vonící, na maximum ohřátou medovinu. Jenže přišla "facka" číslo dvě, když jsme zabrali za kliku podniku a s hrůzným pohledem zjistili, že je zavřeno. Vítr nabýval na síle a chybělo málo, než naše zoufalství propukne v beznaděj. Naštěstí jsem, ostaně jako vždycky, zachránil situaci, a se slovy "jde se do Husy" rozhýbal zbylé členy rodiny směrem k B.sadům. Tam už jsme doslova prorazili vchodové dveře, za nimiž nás už čekala příjemná obsluha se slovy " takže to máme tři místa v nekuřáckém prostoru, prosím pojďte za mnou..."

 

Read more »

Barunka měla velkou slávu- dospělost, a to se muselo řádně oslavit.

Až na moji teplotu, která přišla z nenadání, tak to byla naprosto dokonalá sešlost/událost, nominovaná na nejlepší akci roku.

Pravda, pilo se převážně české pivo, ale jinak by se to úplně klidně mohlo přirovnat k jedné z oslav ze seriálu O.C. 

Ani ty fotky nedokážou nastínit, jak skvělé to bylo.

Některým z nás dělal starosti velký pes, ale i tohle jsme překonali. (viz. foto 2)

Read more »

Lord Mord

Starodávnou matičkou Prahou zmítají nepokoje. S blížícím se stoletím, jež brzy získá přízvisko dvacáté, přicházejí nemalé změny. Vláda císařství se nezadržitelně chýlí ke konci, období šlechtických rodů dávno ztratilo svůj lesk a v Židech, pochmurném, takřka středověkém ghettu, probíhá neúprosná asanace. V ulicích bují kriminalita, protesty rozhořčených staročechů, vlastenců, rakouských němců a vraždy opředené dávno zapomenutou židovskou legendou.

V centru dění, zprvu beze svého přičinění, se ocitá mladý hrabě A.Arco,

šlechtic středního věku se zálibou v pití, intelektuálním hořekování a milování prostitutek, které jsou posledním živým symbolem veškeré špíny a nemocí Starého židovského města.

Skrze ztěžklá oblaka smogu a hniloby přichází jaro,

a s ním i nečekaný zásah do pohodlného života hraběte Adiho, příjezd rakouského bratrance Emanuela Arco, příchod tajuplné a krásné židovky a počáteční vlna opiátů coby zázračných hydro chlorových tablet, jež zbavují od jakékoli bolesti.

Okolnosti jsou natolik nevlídné, že je i věčně nestranný Arco nucen začít přemýšlet, na čí stranu se postavit, zda dá jednoduchost přednost pravdivosti, či zda za své konání ponese těžké a nezvratné následky.

Lord Mord je v mém případě prvním románovým počinem Miloše Urbana, jež se mi dostal do rukou. Navzdory mnoha očekáváním, které vzbudily hlavně pozitivní ohlasy všech mých přátel, stejně tak i našeho profesora literatury, se mi dostalo kvalitního, nicméně nijak překotného díla, jež možná překvapí svým drobným artovým vydáním, nicméně samotné přečtení mi zabralo překvapivě hned několik týdnů. Během nich jsem se ponořil do atmosféry konce 19.století, během níž prodělávala Praha jedny ze svých největších stavebních změn v historii. Asanace probíhala v plném proudu a ze starého Josefova se linul smrad, nemoci a strach.  Hlavní postavou je pak amorální šlechtic Karel Adam Arco, ztrácející to, co je mu na světe nejmilejší (tedy ženy z nevěstince a rodnou Prahu), objevující neprobádaný lék na svoji závažnou plicní nemoc a okolnostmi donucený k poslednímu vzdoru vůči nekompromisním úřadům zodpovědným za demolici Starého města.

Ačkoli jsem román Lord Mord, přičemž toto spojení v knize ani jednou nezazní, neshledal dosahujícím svého renomé, nabízí čtenáři vcelku neotřelý pohled do „fiktivní“ pražsko-rakousko-uherské historie, přitažlivý právě díky archaickému stylu autora, stejně tak tísnivé, snad až hororové atmosféře, mrazivým vraždám židovského fantoma Masíčka, a v neposlední řadě atypického hrdiny, hraběte Adiho Arca.

Read more »