Achille Perilli, představitel italské avantgardy a 85letý umělec tvořící dodnes nejen v rodné zemi. Výstava s názvem "Iracionální geometrie" je zaměřena přednostně na umělcovu soudobou tvorbu, přičemž jeho díla zaujmou nesymetrickým propojením geometrických prvků s celou škálou pestrých barev, až působí jakýmsi chladným, odtažitým dojmem. Na plzeňské poměry jde o povedenou záležitost, která určitě stojí za vidění, ačkoliv zběhlejším pozorovatelům umění pravděpodobně nenabídne nic revolučního. Perilliho obrazy zkrátka nevybočují z řady abstraktního umění, nenabízí nový pohled k danému tématu ani nezaujmou netradiční výtvarnou techniku, jsou jen příjemnou sbírkou, jež vnáší trochu toho svěžího a zahraničního uměleckého větru do našich pookřávajících končin.
A opět je tomu rok, co jsme se na prvního června brodili kalnými kalužemi, svá záda nastavovali větru a sledovali, jak se naše křídové malby nezastavitelně rozpouštějí s dopadem chladných červnových kapek. Přesně takový bývá plzeňský Den dětí ve sběrném dvoře AVE, na jehož participaci jsme se privilegovaně podíleli dlouhých pět let. Jenže všeho s mírou. S vstupem do maturitního ročníku přibývá vrásek, a tak jsme letos dali poslední sbohem všem zrezivělým pračkám, bojlerům, roztříštěným televizím a větvím trčícím z masivních oprýskaných kontejnerů.
Nejsou to malí caparti, po kterých se mi bude stýskat (jelikož vím, že nebude), ale po infantilní Janě, rozzářené Steiningerové, kradených bombasech (rozuměj lízátka, která jsme cpali do kapes, co to šlo), antiperlích a hlavně po té neskutečné zábavě, kterou jsme zde spolu prožili!
Už teď vzpomínám...
Jelikož jsme s rodinou opětovně dospěli do bodu, kdy je nutné oslavit něčí narozeniny, nezbylo nám nic jiného, než se jít poohlédnout do centra po nějaké té restauraci/hospodě/kavárně. A protože u nás nemůže fungovat nikdy nic normálně, započali jsme den tím, že nám příjezd zrušila veškerá příbuzenská, (rozuměj pražská) větev, tudíž jsme zase zůstali na všechno sami.
Samotné dopoledne odstartovalo příjemným prochladnutím ve vymrzlém kostele, z něhož jsme doslova pádili do podzemní krčmy Šatlavy, s výhledem na příjemně vonící, na maximum ohřátou medovinu. Jenže přišla "facka" číslo dvě, když jsme zabrali za kliku podniku a s hrůzným pohledem zjistili, že je zavřeno. Vítr nabýval na síle a chybělo málo, než naše zoufalství propukne v beznaděj. Naštěstí jsem, ostaně jako vždycky, zachránil situaci, a se slovy "jde se do Husy" rozhýbal zbylé členy rodiny směrem k B.sadům. Tam už jsme doslova prorazili vchodové dveře, za nimiž nás už čekala příjemná obsluha se slovy " takže to máme tři místa v nekuřáckém prostoru, prosím pojďte za mnou..."
Starodávnou matičkou
Prahou zmítají nepokoje. S blížícím se stoletím, jež brzy získá přízvisko
dvacáté, přicházejí nemalé změny. Vláda císařství se nezadržitelně chýlí ke
konci, období šlechtických rodů dávno ztratilo svůj lesk a v Židech, pochmurném,
takřka středověkém ghettu, probíhá neúprosná asanace. V ulicích bují
kriminalita, protesty rozhořčených staročechů, vlastenců, rakouských němců a
vraždy opředené dávno zapomenutou židovskou legendou.
V centru dění,
zprvu beze svého přičinění, se ocitá mladý hrabě A.Arco,
šlechtic středního
věku se zálibou v pití, intelektuálním hořekování a milování prostitutek,
které jsou posledním živým symbolem veškeré špíny a nemocí Starého židovského
města.
Skrze ztěžklá oblaka
smogu a hniloby přichází jaro,
a s ním i nečekaný
zásah do pohodlného života hraběte Adiho, příjezd rakouského bratrance Emanuela
Arco, příchod tajuplné a krásné židovky a počáteční vlna opiátů coby zázračných
hydro chlorových tablet, jež zbavují od jakékoli bolesti.
Okolnosti jsou natolik
nevlídné, že je i věčně nestranný Arco nucen začít přemýšlet, na čí stranu se postavit, zda dá
jednoduchost přednost pravdivosti, či zda za své konání ponese těžké a
nezvratné následky.
Lord Mord je v mém případě prvním románovým počinem
Miloše Urbana, jež se mi dostal do rukou. Navzdory mnoha očekáváním, které
vzbudily hlavně pozitivní ohlasy všech mých přátel, stejně tak i našeho
profesora literatury, se mi dostalo kvalitního, nicméně nijak překotného díla,
jež možná překvapí svým drobným artovým vydáním, nicméně samotné přečtení mi zabralo
překvapivě hned několik týdnů. Během nich jsem se ponořil do atmosféry konce
19.století, během níž prodělávala Praha jedny ze svých největších stavebních
změn v historii. Asanace probíhala v plném proudu a ze starého
Josefova se linul smrad, nemoci a strach.Hlavní postavou je pak amorální šlechtic Karel Adam Arco, ztrácející to,
co je mu na světe nejmilejší (tedy ženy z nevěstince a rodnou Prahu),
objevující neprobádaný lék na svoji závažnou plicní nemoc a okolnostmi donucený
k poslednímu vzdoru vůči nekompromisním úřadům zodpovědným za demolici
Starého města.
Ačkoli jsem román Lord
Mord, přičemž toto spojení v knize ani jednou nezazní, neshledal
dosahujícím svého renomé, nabízí čtenáři vcelku neotřelý pohled do
„fiktivní“ pražsko-rakousko-uherské historie, přitažlivý právě díky archaickému
stylu autora, stejně tak tísnivé, snad až hororové atmosféře, mrazivým vraždám
židovského fantoma Masíčka, a v neposlední řadě atypického hrdiny, hraběte
Adiho Arca.
