(Praha, 21.1.2013)
Toho dne bylo ráno třeskutě mrazivé. Ulice ještě stále tonuly ve tmě, když jsem na zastávce Pod palmovkou nastupoval do skrz naskrz přelidněné tramvaje se zamženými okny a některými již slušně zpocenými jedinci. Představa, že by snad každé mé pražské ráno mělo vypadat takhle, mi na náladě zrovna nepřidala. Krom hrozivého dechu a všelijakých jiných výparů mi rameno kleslo pod vahou přeplněné tašky, do které se mi předešlého večera podařilo narvat úplně všechno: oblečení, boty k přezutí, foťák (kterým, jsem nepořídil jediný snímek), iPad a desky s kopiemi mnou zvolených monologů a písní, na kterých v tu chvíli můj život kriticky lpěl.
Navzdory mému statusu korunovaného opozdilce, jsem do budovy DAMU, v Karlově ulici, dorazil jako první. Ačkoliv se zde nesvítilo, všechna patra byla již příjemně vytopena, dokonce i pan vrátný mě oblažil vřelým pozdravem, ale to jen proto, že jej doposud nestihlo vytočit zbylých padesát přichazečů.
Navzdory mému statusu korunovaného opozdilce, jsem do budovy DAMU, v Karlově ulici, dorazil jako první. Ačkoliv se zde nesvítilo, všechna patra byla již příjemně vytopena, dokonce i pan vrátný mě oblažil vřelým pozdravem, ale to jen proto, že jej doposud nestihlo vytočit zbylých padesát přichazečů.
Kolem deváté byla místnost s číslem 101 už slušně zaplněna. Všichni kolem byli připraveni zanechat ten nejlepší dojem, chopit se příležitosti a udělat pro svou divadelní kariéru maximum, jít přes mrtvoly. Já si jako vždy zachovával patřičný odstup, v cizím kolektivu nemám strpení pro exhibicionistické jedince. Nejednou jsem si vzpomněl na výraz mého kamaráda, přesně vystihující můj aktuální přístup: "komisní"!
Dopoledne všechny čekala pohybová zkouška. Jsem upřímně vděčný osudu, že jsem měl to privilegium stanout před komisí hned v první řadě, kde mohly krásně vyniknout všechny mé nedostatky, potažmo nezpůsobilost k jistým fyzickým úkonům. Avšak rytmická cvičení byla naprosto bezkonkurenční!
Poté následovaly dlouhé hodiny čekání, které jsem strávil ve společnosti několika ostatních uchazečů (mj. dva z nich byli přijati do druhého kola) nejprve v KFC a následně v kultovním baru Hany Bany. A pak, že nejsem schopen přinášet dostatečné oběti.
Dopoledne všechny čekala pohybová zkouška. Jsem upřímně vděčný osudu, že jsem měl to privilegium stanout před komisí hned v první řadě, kde mohly krásně vyniknout všechny mé nedostatky, potažmo nezpůsobilost k jistým fyzickým úkonům. Avšak rytmická cvičení byla naprosto bezkonkurenční!
Poté následovaly dlouhé hodiny čekání, které jsem strávil ve společnosti několika ostatních uchazečů (mj. dva z nich byli přijati do druhého kola) nejprve v KFC a následně v kultovním baru Hany Bany. A pak, že nejsem schopen přinášet dostatečné oběti.
Hereckou zkoušku jsem odabsolvoval s co nejčistším svědomím, s pocitem, že jsem zde zanechal výstup, za který bych se nemusel stydět.
A nestydím!
A nestydím!
napříč dnem s instagramem
* Django unchained soundtrack is fuckin' awsome!
0 komentářů:
Post a Comment