Ráno jsem zavřela kufry, naložily jsme je do auta a vyrazili směr letiště. Na letišti jsme se museli rozloučit rychle, protože se mi chtělo brečet. Ale nebrečela jsem. Na Pařížském Charles de Gaulle jsem se sešla s dobrovolníky z francouzské AFS a se studenty z Mexika, Brazílie a Rakouska. Čekal na nás autobus, ktery nás naštěstí dovezl až k hotelu. Moje kufry vážily přes 30 kilo, takže jsem byla vděčná, že autobus byl zařízený.
Ujistit se v tom, že moje angličtina je velice špatná, nebylo moc příjemné zvláště ve chvíli, kdy na mě mluvili jen anglicky. Já a dalších sto padesát studentů jsme dostali první pokyny o pobytu ve Francii. V sobotu jsme navštívili Paříž. Bastilu, Notre-Dame a mnoho dalších památek jsme viděli pouze z autobusu, ale k Eiffelovce jsme mohli jít pěšky. Po koupání ve zdejší fontáně jsme tancovali pod věží ve svítivě žlutých nebo oranžových tričkách a stali jsme se tak kuriozitou hodnou mnoha fotek a videí.
Večer jsme dostali poslední odjezdové pokyny, které byly nejlepší, jaké jsem já se svou skupinou Collines du Rhone mohli dostat. I přestože jsme měli jet přes 6 hodin, měli jsme vlastní autobus a nemuseli jsme řešit lístky a žádné přestupy. Cesta díky vydatnému spánku uběhla velmi rychle a tak jsme okolo 4 stoupali na kopec, kde jsme se měli setkat s rodinou. Kufry nám odvezli na místo určení a my jsme si vyšlápli krátkou cestu k zámečku. Uvedli nás do chodby, kde jsme čekali, až vyvolají naše jméno společně se jménem rodiny. Šla jsem poslední.
Když jsem uviděla Yves a Christine Massart, byla jsem šťastná, protože lepší rodinu jsem snad nemohla dostat. Nejenže se ukázalo, že jsem ve francouzštině i přes všechen ten stres schopna konverzovat, ale taky jsem zjistila, že jsem s rodinou stejná krevní skupina. Tři měsíce s nimi utečou jako voda.
Paris
0 komentářů:
Post a Comment