Jedno se oblasti Ardèche odepřít nedá. Má nádhernou krajinu. Jeden kopeček vedle druhého umožňují nádherné výhledy do okolí.
I přestože krajina je velmi podobná té naší, vlastně je identická, máte pocit, že na vás dýchá svět zcela jiný. Lepší, krásnější a svobodnější. Je to vědomí, že jste v jiné zemi. Vnímáte stejné věci jinýma očima, protože víte, že už je nikdy vidět nemusíte.
Sobotu 24. Září jsem strávila s klubem Randonnéerů. Klub pořádá pro registrované členy pravidelné výlety zakončené večeří (ne vždy). Já s Christine jsme se přihlásily na odpolední túru, zatímco Yves jel na kole. Třiceti členná skupina včetně nás ušla asi 13 km přes kopce i údolí. K diskuzím jsem se moc nepřidávala, protože přiznejme si to, sportovec nejsem. Ale byla jsem překvapená sama sebou, že mě ani nohy nebolely. Přikládám to každodenní cestě do školy.
Cestou se k nám připojila nádherná fenka. Celé dvě hodiny, co s námi šla, si pořád chtěla hrát. Tak jsem jí jako správný dobrák a milovník psů vyhověla. Skončilo to jedním puchýřem na noze, smradlavýma rukama, chlupatým tričkem a smutkem v mé tváři, protože jsem si v hlouby duše přála vzít si jí sebou.
Večeře probíhala v klasickém francouzském stylu. Aperitiv, předkrm, hlavní chod, dezert a káva v jedenáct hodin. Té jsem opravdu odolala v tak pozdní hodině…
 |
| Yves au milieu |
0 komentářů:
Post a Comment