Myslím, že každý začátek je úplně stejný. Většina lidí má jasnou představu, jak to bude dělat. Moje představa byla asi taková, že budu na tenhle blog psát co nejčastěji. Bude to takový Váš francouzský týdeník. A co z toho vzešlo? Měsíčník. Stydím se za to. Mou jedinou omluvou je, že si to ve Francii užívám, jak jen to jde, a nehledím na ostatní. A klávesnice bez čárek a háčků mi to taky moc neulehčuje. Abyste měli malou představu, tohle je můj doplněk k francouzské klávesnici č ř ů š í á é ý ě ž ú. Takže si asi dokážete představit, jak dlouho píšu pár řádek. Ale i přesto mi dělá velkou radost, že Vám můžu napsat, jaké to asi je, být na chvilku Francouzkou :-).
Můj život se během pár týdnů změnil. Musel se změnit. Najdete si nové přátele, získáte novou rodinu, uvidíte mnoho nových věcí. Ale snad to nejcennější je, že se na sebe začnete koukat jako na přítele. Začnete se brát takový, jaký jste. Začnete mít rád sám sebe. Není to tím, že jste v cizí zemi, že se najednou mnohem víc lidí zajímá, jak se máte. Je to tím, že jste sami. Já sama jsem si začala být věrnou přítelkyní. Začala jsem se usmívat na tu osobu v zrcadle, která mi úsměv vžycky oplatí. Když je člověk sám a nerozumí novému světu, nemá šanci být ovlivnět tak silně, jako je tomu v jeho rodné zemi. Jedno ale jisté je. Dá Vám to strašně moc a vezme toho tak málo. Není to lehké. Neznám nikoho, kdo by odjížděl bez touhy brečet nebo se mu během té doby nestýskalo. Ale nakonec ten úsměv na tváři máte a pro něj to přeci děláme.
Během října, kdy moje klávesnice zůstala pro blog téměř nevyužitá, se událo mnoho věcí. Za všechny můžu a chci poděkovat dvou lidem. Christine a Yves mi ukázali kus světa, který mnoha lidem zůstane neodkryt. Dali mi nejen nový domov, ale pujčili mi na chvilku jejich život, který je plný lásky, přátelstí a radosti. Zní to jako jedno velké klišé, ale díky nim to byli (a ještě budou) báječné týdny. Ukázali mi nádhernou přírodu Ardèche i příjemný pocit u velkého stolu s přáteli.
Když píšu, že se toho hodně událo, tak se sluší napsat Vám co...
První týden v říjnu jsem byla společně s Yvesem a Christine na prezentaci disertační práce Christininy neteře Lucie. Takže se mi poštěstilo a mohla jsem opět navštívit Lyon. Tentokrát jsem ho ale viděla z jiné stránky a to tak, že jsem poslouchala, jak příď lodi rozráží řeku Rhônu. Jak jsem se ocitla na lodi? Po prezentaci jsme se všichni přemístili na břeh řeky Rhôny, kde nás čekala loď plná jídla, pití a hudby. :-)
Víkend na to jsem se dostala až k Valence, kde bydlí Christinina sestra Babet se svou rodinou. Cestou na jih jsme si udělali malou zastávku v továrně na čokoládu. Divím se, že město Tournon se nejmenuje Chocolat, protože ta vůně, když jsme vystoupili z auta, byla neuvěřitelná. Myslela jsem, že jsem v ráji. A ten obchod. Můžete ochutnat vše, co chcete. Od čokoládových pralinek přes osmdesáti procentní čokoládu až po ovoce v čokoládě. Kam jsem se podívala, samá čokoláda. A ta horká čokoláda, co mi dali ochutnat... Už o tom musím přestat psát, jinak to bude vypadat, že to byl můj nejlepší zážitek.
Vrátím se tedy k víkendu s rodinou. V sobotu jsme navštívili staré římsko-galské vykopávky Balbes de Montbrun. Balbes de Montbrun jsou skály, ve kterých si lidé vytesali domov. Doslova. Jsem ráda, že žiju v 21. století :D.
V neděli jsme si sbalili věci na piknik a vyrazili jsme k přírodní památce Pont d'Arc. Dříve to byl meandr řeky Ardèche, která kdysi byla mnohem mohutnější. Pak ho Ardèche svou silou prorazila a vytvořila nádheru v podobě přírodního mostu, který je nejnavštěvovanější památkou v kraji Ardèche. Po pikniku jsme vyrazili směrem domů. Bylo mi líto, že víkend končí, ale to jsem ještě netušila, že uvidím něco tak nádherného. Nejenže Ardèche vytvořila Pont d'Arc. Ona také jakoby prstem zanechala v zemi navždy svou stopu. Na fotkách to není ono, ale říkám Vám, že jsem v autě seděla s otevřenou pusou.
Poslední říjnový týden jsem měla prázdniny. Prvních pár dní mě skolila chřipka, ale od čtvrtka jsem nezahálela a s Yvesem jsem navštívila několik dalších míst.
První výlet byl nedaleko Annonay. Musée de l'Alambic je muzeum destilovaného alkoholu. Slivovice, hruškovice a kaštanovice se tu vyrábí dodnes, a tak jsme mohli nahlédnout do tajů těchto vod života nebo-li eau de vie.
Druhý výlet už byl trochu do vzdálenějších končin, a to do Saint Étienne. Navštívili jsme zdejší hornické muzeum. S mým strachem z malých černých prostorů jsme naštěstí nešli do hlubin země, ale zůstali jsme pěkně nahoře. Takový strach ale nemám, jen jsme neměli čas. Město St. Étienne na mě celkově působilo velmi příjemně. Takové malé San Francisco bez kopců.
J'envoie une grande bise en République Tchèque :-* Barbora
0 komentářů:
Post a Comment