A opět je tomu rok, co jsme se na prvního června brodili kalnými kalužemi, svá záda nastavovali větru a sledovali, jak se naše křídové malby nezastavitelně rozpouštějí s dopadem chladných červnových kapek. Přesně takový bývá plzeňský Den dětí ve sběrném dvoře AVE, na jehož participaci jsme se privilegovaně podíleli dlouhých pět let. Jenže všeho s mírou. S vstupem do maturitního ročníku přibývá vrásek, a tak jsme letos dali poslední sbohem všem zrezivělým pračkám, bojlerům, roztříštěným televizím a větvím trčícím z masivních oprýskaných kontejnerů.
Nejsou to malí caparti, po kterých se mi bude stýskat (jelikož vím, že nebude), ale po infantilní Janě, rozzářené Steiningerové, kradených bombasech (rozuměj lízátka, která jsme cpali do kapes, co to šlo), antiperlích a hlavně po té neskutečné zábavě, kterou jsme zde spolu prožili!
Už teď vzpomínám...
0 komentářů:
Post a Comment